důůům hrůzy

Papeži nebyli pouze vrahy ve velkém stylu, ale učinili z vraždy legální základ křesťanské církve a předpoklad pro spasení."
Lord Acton

Podle citátu z bible "nenecháš čarodějnici žít" byly od středověku některé ženy, mnohdy zcela nevinné, označeny za nástroj ďábla. Za spolčování s pekelnými silami byly souzeny a upalovány. Příručkou k poznávání a potírání čarodějnic se stala kniha německých dominikánů Jakoba Sprengera a Henricia Institora "Malleus Maleficarum - Kladivo na čarodějnice." Podezřelé osoby byly hned po zatčení podrobeny kruté tortuře, při níž se většinou přiznaly ke spáchání všeho, co jim inkvizitoři "vložili" do úst. Život pak končily v plamenech na hranici.

Nechvalně proslulým evropským centrem honu na čarodějnice se stal německý Bamberg, kde bylo v letech 1610-1635 popraveno na devět set žen. Anglii, kde se popravy vykonávaly oběšením, zasáhla nejsilnější "čarodějnická" vlna v období let 1644-1646. V Americe je poprvé zdokumentován čarodějnický proces r. 1648. Čarodějnická hysterie zde vypukla r. 1689 v městě Salemu, kdy v průběhu čtyř let zde bylo z čarodějnictví obviněno kolem sto padesáti žen.

Čarodějnické procesy jsou spojovány s církevní inkvizicí. Katolická církev však od středověku velmi tvrdě vystupovala proti pohanské pověře o čarodějnicích. Už císař Karel Veliký ustanovil trest smrti pro každého, kdo by ji rozšiřoval.

Teprve ve 14. století se do stíhání čarodějství zapojila také světská moc, docházelo k rozsudkům smrti, při nichž spolupracovaly i církevní instituce. Nejotřesnější byl případ sv. Jany z Arcu /1412-1431/ (Panny orleánské), jejíž upálení nelze nazvat jinak než justiční vraždou. Odsouzení se provádělo na základě přiznání, které se většinou vymáhalo mučením. Užívalo se k tomu skřipce, palečnice, španělské boty, pálení rozežhavenými kleštěmi a nalévání vody do úst. Vlna čarodějnických procesů vrcholila v letech 1550 - 1650, tedy nikoli ve středověku, ale v novověku. Existoval značný rozdíl mezi katolickými a protestantskými zeměmi. V luterské části Německa zemřelo na hranici dvacet šest tisíc lidí, v katolickém Irsku pouze čtyři.

V samotných Čechách byly čarodějnické procesy ojedinělé. Upalovalo se zde nikoliv za magické praktiky a spolčení s ďáblem, ale za náboženskou herezi. V Praze bylo potupné smrti ohněm odsouzeno asi šestnáct kacířů. Mezi nimi i Mikuláš Vřetenář a Klára hospodyně jeho. Stalo se tak roku 1524 z podnětu primase Jana Paška z Vratu, starokališníka, za vlády krále Ludvíka. Masové hony na čarodějnice se rozmohly až v druhé polovině 17. století na Moravě. Zasáhly především Jesenicko, kde žilo německé obyvatelstvo a kam ze Slezska přicházely pověry o čarodějnicích. Procesy inscenoval Heinrich Boblig z Edelstadtu. V postavení světského soudce si mučením vynucoval doznání k neexistujícím zločinům. Za obranu čarodějnic doplatil smrtí i katolický děkan v Šumperku Christoph Lautner. Byl upálen v r. 1685.

Tragický příběh známe z knihy Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice, která byla zfilmována. V období let 1678-1692 zde zahynulo padesát devět obětí. Poslední rozsudek byl vynesen r. 1700. Od tohoto data už v českých zemích nebyl pro podobný delikt nikdo popraven. Stíhání čarodějnic bylo částečně zrušeno až za vlády Marie Terezie r. 1768, zcela pak za jejího syna Josefa II. Poslední čarodějnice v Evropě byla upálena koncem 18. století ve švýcarském protestantském kantonu Glarus. Hony na čarodějnice patří k jednomu z nejčernějších období v celé historii lidstva.